Turecko - cestování
Cestování po Turecku veřejnou dopravou je poměrně snadné. Konkurence autobusových společností a i velké využívání autobusů místními lidmi drží přijatelné ceny a kvalitu na vysoké úrovni.
Po příletu do Istanbulu jsme byli vybaveni pouze průvodcem a bez znalosti jakéhokoliv jízdního řádu jsme se spolehli jen na štěstí a doporučení přátel, kteří už v Turecku byli. O půlnoci ještě jezdilo metro, takže jsme se snadno dostali z letiště až na otogar (autobusové nádraží). Tam už stálo několik agentů autobusových společností a než jsme se stačili rozhlédnout, už jsme byli nasměrováni k zastávce jedné z nich, kde za půl hodiny odjížděl autobus do Ankary, kde přestoupíme na jiný do Göreme. Jízdenky se většinou neprodávají v autobuse, ale na otogaru. Tam má každá společnost buď vlastní čekárnu, nebo všechny sdílí společnou velkou čekárnu.
Jízdenka na dálkové autobusy se vydává samozřejmě pouze s místenkou a Turci rozlišují na místenkách muže a ženy. Platí pravidlo, že cizí muž nedostane místo vedle cizí ženy.
Všechny dálkové autobusy jsou na naše poměry luxusní, klimatizované. V každém autobuse je kromě řidiče aspoň jeden steward nebo stewardka a během jízdy se podává čaj, káva, voda a něco malého k zakousnutí, vše už je v ceně jízdného. Takové kvalitě služeb se u nás stěží vyrovná jen pár přepravních společností, snad jen žluté autobusy StudentAgency.
Také bylo vidět, že i nočními autobusy cestovalo několik žen, buď sami, nebo s malým dítětem. I to je známkou, že takové cestování je v této zemi bezpečné a nás příjemně překvapilo. Jízda z Istanbulu do 400 km vzdálené Ankary trvá zhruba 6 hodin a stojí v přepočtu necelých 500 Kč na osobu.
Ráno v Ankaře jsme dojeli snad na největší několikapatrový otogar v této zemi. Odtud vyjíždí autobusy do vzdálenějších končin Turecka a okolních zemí. Zakoupili jsme se jízdenku tentokrát u jiné společnosti až do srdce Kapadokie - vesničky Göreme. Kam jsme dojeli v poledne a měli dost času zajistit si ubytování v nějakém místním pansyonu nebo hotelu.
3 komentáře:
Ahoj Tome, posílám zdravici z Příbora, doufám, že si na mě, svého spolunocležníka a spolumuzikanta z expedice Úpice 2001 ještě pamatuješ. Náhodou jsem díky instantní pozorovatelně narazil na tvůj blog a koukám, že žiješ pestrým životem cestovatele. :)
No vlastně nevím, co napsat... naše cesty se dávno rozdělily a každý máme teď docela jiné starosti, každopádně na svou první expedici a na naše společné noční jamy rozhodně nikdy nezapomenu. ;-) Měj se fajn
Pavel Karas
http://denik.astronomy.cz
Nazdar Pavle, děkuji za pozdravení z Příbora. Jasně, že pamatuju na muzikantské večery a noci v Úpici. To už je pět let? To vlastně bylo tehdy, kdy jsem posledně spal pod širákem. Bylo tak dobré počasí, že skoro každou noc celé 14-tidenní expedice. :-) Na to se nedá zapomenout.
Měj se hezky.
To je fakt, na to počasí se zapomenout nedá. Od té doby jsem už žádnou takovou expu nezažil a asi nezažiju... viem, jedna expa je vždy prvá a prvá expa je len jedna :)
Okomentovat