Stezka Češov - Veselí

Nově založené občanské sdružení Stezka Češov Veselí, http://stezka-cesov-veseli.unas.cz si klade za cíl vybudovat naučnou stezku mezi obcemi Češov a Vysoké Veselí, kde se nachází velmi zajímavé archeologické a přírodní zajímavosti.
Češovské valy jsou doposud hádankou pro celou řadu archeologů, kteří se neshodnou, která kultura tyto valy vybudovala a někteří se nyní kloní k verzi, že valy byly střídavě využívány různými lidskými kulturami od mladší doby kamenné. Našly se tam keltské ale i slovanské artefakty a jsou dochované záznamy, že je využívali i Švédové v době 30 leté války.
Stezka povede dál přes přírodní lokalitu Veselský háj, která je zařazena do seznamu lokalit Natura 2000 kvůli výskytu vzácných druhů živočichů a bylin.

Bytové družstvo Molbyt

Stránky s informacemi o bytovém družstvu, kde bydlíme http://molbyt.webzdarma.cz/. Založil jsem je před svým zvolením do představenstva družstva. Po mém téměř 2 měsíčním působení jsem sice na nich nic významného nemohl zveřejnit, což byl také jeden z důvodů, proč jsem představenstvo nakonec opustil. Nicméně po mé rezignaci jsou zde konečně zveřejněny zápisy ze schůzí představenstva, které velmi detailně informují o práci tohoto týmu lidí pro družstvo a také o práci správní firmy, která administrativně zajišťuje chod domu včetně všech služeb.
Dům je momentálně ve velmi dobrém stavu, neboť předchozí představenstvo zorganizovalo a zajistilo komplexní rekonstrukci a zateplení, včetně rekonstrukce přízemních bytů, které byly po povodni v roce 2002 úplně zničené. Reference viz např. http://www.kasten.cz/pdf/dop/MOLBYT.pdf

Charlotte - pokračování

Město Charlotte má své jméno na počest manželky krále Jiřího III a založeno bylo roku 1768. Co se tady dochovalo nejstaršího, je pár dřevěných domků zhruba sto let starých v komunitě afroameričanů, o které se teď stará afroamerické kulturní centrum. Dá se říct, že je to muzeum na úrovni malých muzeí, s galerií výtvarného umění současných afroameričanů - tj. převážně černé pleti. A jeden domek je zařízen, jak v něm žila kdysi typická černá rodina asi před sto lety.



Obyvatelstvo černé pleti má tady poměrně značné zastoupení. Jel jsem autobusem do nákupního střediska, něco si pořídit, protože v centru města mají obchody pouze ty nejdražší a nejluxusnější zboží. Krom mne a pár holek, které ještě nedosáhli věku, kdy by mohli mít řidičák, tak jelo v autobuse dalších 10 černochů a černošek.

Jinak autobusy jsou samozřejmě klimatizované a uřícený člověk v nich může lehce "zmrznout". Totéž platí o obchodech, úřadech, kancelářích. Opět jsem před některými radši pomalu chladnul několik minut, aby mi pot nepřimrznul ke košili.

Charlotte - Severní Karolina

Charlotte je největší město v Severní Karolině. Žije zde zhruba 650 tisíc obyvatel. Řadí se mezi velká finanční centra. Sídlí zde také ředitelství Bank of Amerika, jedním zákazníkem naší firmy, kvůli kterému mne zde vlastně moje firma vyslala. Nejvetší mrakodrap v Charlotte patří právě této bance.

Bydlím v hotelu blízko centra, kam se dá dojít pěšky. Navíc je zde poměrně rozvinutá veřejná doprava, hlavně autobusy. Kolem centra je spousta parkovišť, kde lidé jedoucí do centra většinou zaparkují a dál se dopraví veřejnou dopravou, která je v samotném centru zdarma. Mimo centrum jízdenka za $1.20.


Počasí se dá snést. Venku je tak 35 stupňů, ale většina obchodů je silně klimatizovaná takže člověk si musí chvilku zvykat na zimu, aby se nenachladil.

Boston - Provincetown

Od 31. července do 4. srpna se celý tým služeb a podpory školil na nové produkty naší firmy. Do Bostonu nás z Čech přijelo asi 7 lidí už v sobotu. Jediný volný den, v neděli, jsme jeli rychlým člunem z bostonského přístavu do ProvinceTownu na CapeCod.



S půjčenými koly za pár dolarů jsme se dostali na různé pláže tohoto poloostrova. Atlantický oceán nebyl překvapivě tak studený, měl neuvěřitelných 20 stupnů, tak se dalo do něj vlézt i během několika minut. Odpolední projížďku cyklistickými cestičkami jsme zakončili v místní restauraci a k večeru zpátky do Bostonu.

Akce becka

Před drahnými léty sázka padla,
že bečka bude a platit bude ten,
kdož studia nedokončil, nebo ten,
kdož sázku vyvolal.

Dál soukají sudičky vlákno osudů našich,
leč studium nás obou se již naplnilo.
Titulem magistr se honosíme
a jest třeba dostát závazků svých.

Mgr. Tomáš Kulhánek vs. Mgr. Jiří Kocich

Pátek 14.7.2006 od 18 hodin. Restaurace Rožmitálka, Koněvova 85, Praha 3.
Spojení:
zastávka Černínova - autobusem 133, 207 z Florence
zastávka Biskupcova - pozor výluka tramvají z Palmovky jezdí autobus X16 a X19

Turecko - noc uprostřed dne

Jedním z hlavních důvodů proč jsme se do Turecka vypravili, bylo zatmění slunce. Probrali jsme plánky, které zveřejnila na svých stránkách NASA a odhady počasí a doporučení na konci března, které na svých stránkách zveřejnil Český hydrometeorologický ústav. V Antalyi mělo úplné zatmění trvat jen 3 minuty. O 75 km na východ v Manavgatu zatmění mělo trvat o 30 sekund déle, ale nakonec jsme zůstali v Antalyi a v poklidu pozorovali tento úkaz na pobřežní promenádě





Částečná fáze trvá několik hodin před úplnou a na pobřežní promenádě se shromáždilo mnoho lidí. Děti ze škol měli celý den volno a tak jich tu taky bylo plno. Někteří z nich, co uměli trochu anglicky, si s náma povídali. Promítal jsem obraz slunce přes dalekohled na bílý papír, takže jsme se nemuseli dívat na slunce přímo přes ochranné brýle.
Během těch dvou hodin se postupně stmívalo. Oči se připůsobili, takže stmívání člověku nepřijde tak razantní, jako je to vidět na snímcích. Obloha stmavla až úplně do tmavomodra, protože bylo jasno, tak jsme viděli na obzoru žhnoucí červánky. Oči se přizpůsobili tmě tak, že se objevila i Venuše.

Turecko - Antalya

Do přímořského letoviska Antalye jsme dojeli nočním autobusem z Göreme. Otogar (autobusové nádraží) je několik kilometrů od historického centra a mikrobusem jsme se nechali dovézt až do centra. Zorientovali jsme se na pěší zóně, která vede do přístaviště a ubytovali jsme se v historické části Kaleici nedaleko Yivli minaretu na obrázku. Za čistý, skromně vybavený dvoulůžkový pokoj s příslušenstvím (sprcha a WC) jsme dali 30 YTL (něco málo pod 600 Kč) za pokoj a noc - stejně jako v Göreme, ale tentokrát bez snídaně. Mohli bychom usmlouvat lepší cenu, ale po celonoční jízdě autobusu jsme na delší smlouvání už neměli náladu.



Antalya se rozkládá na pobřeží Středozemního moře. V její blízkosti se tyčí vysoké pohoří Taurus, kde byl vidět ještě na konci března sníh. Žije zde asi 600 tisíc lidí, ale v létě se prý počet obyvatel rozroste až na 2 milióny. Toto místo je osídleno již několik tisíc let, jako město bylo založeno Řeky asi roku 150 před našim letopočtem. V centru se dochovali některé antické památky - Hadriánova brána, ale i středověké stavby z dob seldžuckých Turků. Dnes se Antalya označuje jako hlavní město turistického Turecka a několik set kilometrů na východ i západ se táhne krásné pobřeží známé jako Turecká riviéra.


Konec března nebyl ideální na koupání v moři. Jediní lidé, kteří do moře vlezli, byli Litevci. Ti doma mají studené Baltické moře a dle jejich slov, teplejší moře si zde nemohli přát. Ale stejně jako my přijeli hlavně kvůli zatmění slunce.

Turecko - Kapadokie 3 aneb jak jsme vylezli na skálu a učili se turecky

Městečko Ortohisar je jedním z měst v Kappadokii, kterému dominuje několik skal uprostřed, kolem nichž vyrostli už ve starověku lidské osídlení. V nepříznivých dobách se lidé schovávali do skály, kde jsou vytesány úkryty. Na jednom z náměstí nechybí socha Mustafy Kemala alias Atatürka (otec Turků). Ze skály je nádherný výhled po okolí. Krom nás turistů jsme na skále potkali ještě několik místních párů, kteří si zde pravděpodobně domlouvali schůzky a trochu odděleni od ruchu městečka si taky užívali rozhledů po okolí.

Naučili jsme se několik tureckých frází a některé jsme i odposlouchali. Například, když nějaký Turek odcházel z obchodu, tak jsme zaslechli "güle güle". V domnění, že jde o obdobu našeho "nashledanou", tak jsme tuto frázi začali používat. Turečtí obchodníci byli velmi mile překvapeni a velmi se na nás usmívali.



Až v jednom obchodě v Ortohisaru nám obchodník, který trochu uměl anglicky, vysvětlil, že ono "güle güle" znamená spíš "přijďte zas". Používá ho ten, který je místní a odpovídá na loučení někoho jiného. Už jsme pochopili, proč se na nás předtím Turci tak smáli. Ten, který se loučí říká "allahasimarladik" nebo ještě delší složené slovo, které je možná snadno zapamatovatelné pro finy nebo maďary, ale my jsme si vždy vylámali jazyk.

Jak jsem se později dověděl, turečtina patří podle jazykovědců i etnologů do skupiny uralo-altajských jazyků. Tam patří i podskupina ugrofinských jazyků - maďarština, finština, ale i např. korejština a japonština.

Turecko - Kappadokie 2 aneb kterak organizovaně cestovati

I když cestování po vlastní ose jen s mapou a průvodcem má své kouzlo, využili jsme v Göreme nabídky místní cestovní kanceláře Yama Tour a vydali se na jednodenní okruh zajímavými místy tohoto kraje.
Majitelé panzyonu, kde jsme bydleli, kamarádí s touto cestovkou a krom celodenního výletu nám nabízeli kulturní večer s večeří a s vířícím dervišem (tanečník dělá asi čtvrt hodiny piruety aniž by z toho pozvracel nebo se mu motala hlava). Nebo let balónem při východu slunce. Nicméně jsme zvolili celodenní výlet a slevili nám z 50 na 40 YTL na osobu (asi 800 Kč).

Do mikrobusu se spolu s námi vtlačili další turisté z celého světa, kteří cestovali podobně jako my. Mladý pár australanů, mladý pár američanů, my z Česka, a aby byl vzorek turistů reprezentativní, ještě pět Japonců. Zastoupeny 4 kontinenty :-)
V rámci výletu jsme poobědvali v kaňonu Ihlara, kde se podobných a větších skupinek turistů sešlo poměrně značné množství. Pivo - pravé plzeňské z Efesu - teklo proudem. Mimojiné se toto pivo umístilo v roce 1996 na třetím místě ve světové soutěži piva v kategorii plzeňských - evropského typu. www.beertown.org
Krom oběda v kaňonu jsme navštívili ještě další zajímavá místa včetně podzemního města, zbytku byzantského kláštera v Selime a porcelánky v Avanosu.

Prováděl nás turecký průvodce. Celkem slušně mluvil anglicky. Z česka znal některé fotbalisty a dokonce česku fandil při mistrovství Evropy. Projevil jsem se jako fotbalový analfabet a nemohl kontrovat nějakými fotbalisty z Turecka. Na hokej se nechytal. Ten se v těchto jižních státech moc nehraje. V porcelánce se k nám dokonce připojil jiný Turek, který si odvedl Japonce stranou a spustil na ně jejich mateřštinou.

Turecko - Kappadokie

Kappadokie so rozkládá ve vnitrozemí Turecka obklopena dnes vyhaslými sopkami. Tato pozoruhodná krajina byla a stále je formována erozí sopečných usazenin a zárověň lidskou činností. Lidé zde žijí souvisle již několik tisíc let, sopečné usazeniny jsou velmi úrodné. Ve skalách, ale i v zemi jsou vytesány pradávné příbytky a labyrinty úkrytů. Na obrázku je vidět blízké město Göreme, kde jsme také bydleli. Na obzoru se tyčí jeden z vyhaslých vulkánů, ještě pokrytý sněhem.

Kappadokie a její podzemní města vznikala už asi 2000 let před naším letopočtem, kdy zde žili Chetité. V 1. tisíciletí našeho letopočtu patřila pod nadvládu Římské říše a později Byzantské říše. Probíhaly tudy důležité obchodní cesty mezi východem a západem. V dobách vpádu cizích nájezdníků se místní obyvatelé schovávali ve skalách a v podzemí, kde mohli přežít i několik měsíců. Na stěnách některých příbytků lze dodnes nalézt i původní malby. Některé znázorňují chetitské motivy, jiné pozdější pocházející z dob raného křesťanství. Podle jedné z teorií mohla být tato, či podobná krajina a události v ní z období raného křesťanství inspirací pro autora poslední knihy Nového Zákona - Zjevení sv. Jana.

Podzemní města byla v dobách vpádů jako ukrýty používána až několikrát za život jedné generace. Podívali jsme se do veřejnosti zpřístupněného podzemního města ve vesnici Derinkuyu. V prvních dvou podzemních patrech byly kdysi pravděpodobně stáje pro zvířata, v hlubších patrech pak obytné místnosti, kostel, skladiště, společenské sály, studny. Patra jsou prošpikována ventilačními šachtami a přístupové cesty mezi patry se i dnes mohou uzavřít obrovitými kruhovými balvany zasunutými ve stěnách.

Turecko - cestování

Cestování po Turecku veřejnou dopravou je poměrně snadné. Konkurence autobusových společností a i velké využívání autobusů místními lidmi drží přijatelné ceny a kvalitu na vysoké úrovni.
Po příletu do Istanbulu jsme byli vybaveni pouze průvodcem a bez znalosti jakéhokoliv jízdního řádu jsme se spolehli jen na štěstí a doporučení přátel, kteří už v Turecku byli. O půlnoci ještě jezdilo metro, takže jsme se snadno dostali z letiště až na otogar (autobusové nádraží). Tam už stálo několik agentů autobusových společností a než jsme se stačili rozhlédnout, už jsme byli nasměrováni k zastávce jedné z nich, kde za půl hodiny odjížděl autobus do Ankary, kde přestoupíme na jiný do Göreme. Jízdenky se většinou neprodávají v autobuse, ale na otogaru. Tam má každá společnost buď vlastní čekárnu, nebo všechny sdílí společnou velkou čekárnu.
Jízdenka na dálkové autobusy se vydává samozřejmě pouze s místenkou a Turci rozlišují na místenkách muže a ženy. Platí pravidlo, že cizí muž nedostane místo vedle cizí ženy.
Všechny dálkové autobusy jsou na naše poměry luxusní, klimatizované. V každém autobuse je kromě řidiče aspoň jeden steward nebo stewardka a během jízdy se podává čaj, káva, voda a něco malého k zakousnutí, vše už je v ceně jízdného. Takové kvalitě služeb se u nás stěží vyrovná jen pár přepravních společností, snad jen žluté autobusy StudentAgency.
Také bylo vidět, že i nočními autobusy cestovalo několik žen, buď sami, nebo s malým dítětem. I to je známkou, že takové cestování je v této zemi bezpečné a nás příjemně překvapilo. Jízda z Istanbulu do 400 km vzdálené Ankary trvá zhruba 6 hodin a stojí v přepočtu necelých 500 Kč na osobu.
Ráno v Ankaře jsme dojeli snad na největší několikapatrový otogar v této zemi. Odtud vyjíždí autobusy do vzdálenějších končin Turecka a okolních zemí. Zakoupili jsme se jízdenku tentokrát u jiné společnosti až do srdce Kapadokie - vesničky Göreme. Kam jsme dojeli v poledne a měli dost času zajistit si ubytování v nějakém místním pansyonu nebo hotelu.

Zatmění slunce - Turecko

29. března 2006 proběhlo zatmění Slunce. Pás úplného zatmění probíhal i Tureckem a městem Antalya, kde jsme se tu dobu právě zdržovali. Fáze částečného zatmění probíhala něco přes hodinu. Měsíční kotouč postupně zakrýval zářící sluneční, až se postupně úplně setmělo a na 3 minuty bylo úplné zatmění. Oči se postupně přizpůsobovali tmě, takže bylo vlastně jen takové příšěří. Na tmavě modré obloze bylo možno zahlédnout kromě tmavého černého kola měsíce a zářícího bílého oblouku sluneční koróny i Venuši na západní straně. Snímky jsem pořídil první minutu zatmění s různou expozicí, další dvě minuty jsem se už jen kochal.

Technické informace:
Pořízeno 29.3.2006 UTC=10:53, přístroj Canon Powershot A80 4.0MPixel, f=16.2 mm, optický zoom 3x, expozice postupně 1/250, 1/50, 1/10, 1/2 s,
(dva malé falešné pixely - pravděpodobně vada CCD červený vlevo dole, modrý vlevo nahoře)

Co vlastně dělá firma, kde pracuju

Těžko říct... Málokdo vůbec chápe všechny souvislosti a účel našich produktů. Zjednodušeně řečeno vyrábíme a prodáváme produkt, který umožňuje aby si různé cizí programy "povídali" mezi sebou bez nebo s minimální účastí člověka. Pak jiný produkt, který udržuje seznam takovýchto "povídacích" programů. Pak máme ještě novou generaci produktů, které z tohoto seznamu "povídacích" programů utvářejí složitější struktury, které se hodí např. pro mapování obchodních procesů našich zákazníků. Na obrázku jsem zleva, uprostřed kolega Standa a vpravo Mark, ředitel podpory v Americe. Původně firma začala jako čistě česká, pak do nás investoval americký investor, rozšířili jsme prodej a služby do Ameriky, nedávno nás koupila izraelská firma. Více na www.systinet.com

Prudential center

Top of the hub - vrchol centra.
Tak se jmenuje restaurace ale i vyhlídka z mrakodrapu Prudential center v srdci Bostonu. Na obrázku (z galerie www.pbase.com/xue2004)je to ten mrakodrap s výrazně svítícími horními patry a s dlouhou špicí. Do 52 patra jezdí rychlovýtah. Při cestě nahoru i dolů člověku zalehnou uši. Restaurace je tam extrémně drahá, ale člověk si může sednout k baru a dát si drink, jehož cena není výrazně vyšší než v podobných podnicích jinde. Restaurace je plná a u baru pár posledních míst. Živá jazzová hudba doplňuje atmosféru velmi příjemného večera a to vše je umocněno nádherným výhledem na noční Boston. Venku je docela větrno, auto jsem nechal na druhém břehu řeky Charles River v Cambridge a šel jsem asi 3 km pěšky. Což mi ale vyhovuje, protože cestou zpět potřebuju rozchodit ten koktejl, abych se mohl odvézt ještě autem do hotelu.

Provincetown, Highlandský maják

Provincetown - doslovný překlad = provinční město. Je nejvýchodnější městečko na mysu Cape Cod. První osadníci se zde sice neusadili natrvalo, ale pokračovali dál do míst více chráněných zálivem. Ale i zde postupem času vyrostlo rybářské městečko obývané v minulosti převážně kolonisty původem z Azor a Portugalska.

Dnes toto městečko má pověst 'gay friendly', jsou zde více tolerantní k homosexuální menšině. Ti se tu neskrývají před veřejností, ba naopak, občas jsem zahlédl párek mladých chlápků držící se za ruce. Jedna ulička v centru 'Commercial stree' si zachovává stále starobylý ráz. Útulné malé kavárničky ale i obchůdky s uměním, či starožitnostmi lákají návštěvníky k zastavení či nějaké té útratě.


Před odjezdem se zastavuji ještě u Highlandského majáku na atlantickém pobřeží. Nedaleko od něj je nebezpečný prudký sráz asi 30 metrů až k úrovni oceánu. Na obzoru je vidět mizející, pravděpodobně obchodní loď.

Atlantické pobřeží

Východní břehy Ameriky omílá Atlantický oceán. Jihovýchodně od Bostonu se táhne hluboko do oceánu úzký pruh pevniny - Cape Cod - který získal r. 1960 status národní pobřežní rezervace.

Dostal jsem se až úplně na nejvýchodnější cíp tohoto mysu, kde je pobřeží tvořeno písečnými dunami a nádhernými plážemi, v létě plně obsazenými. Vydal jsem se na velkou procházku z pobřeží zálivu Cape Cod kolem nejvýchodnějšího majáku až na již ničím nechráněné atlantické pobřeží. Přílivy a odlivy zde v písku stále tvoří různá jezírka a koryta, které jsem musel buď obcházet nebo různě přebrodit. Občas jsou tu vidět cedule varující před razancí přílivu. Kdo se rád uvelebí někde dál od lidí a zdánlivě dál od břehu, a třeba si zchrupne, může být překvapen až mu voda náhle poteče všude kolem a tam kam nechce.

Za majákem je už slyšet nápadně silnější hukot příboje než byl na břehu odkud jsem přišel. Zde pobřeží nic nechrání před volným oceánem.
Po chvíli jsem zahlédl něco zvláštního. Asi metrový kužel malých mořských kapiček, jak pomalu klesá na hladinu. Za pár minut jsem viděl i toho, kdo to asi způsobil. 40 metrů od břehu se za chvilku opět vynořil a nadechl delfín. Nefotil jsem. Stál jsem tam prostě jak omámený, jen se díval. Živého delfína jsem viděl např. v delfináriu nebo v zoo. Ale volně žijícího doposud ne.

Je to neuvěřitelný zážitek vidět volně jednoho z tvorů planety, který je nejlépe přizpůsoben svému životnímu prostředí. To my lidé jsme pro většinu životního prostředí na zemi vlastně nepřizpůsobeni. Ale zase jsme se naučili prostředí přizpůsobovat našim potřebám a mnohdy na úkor jiných zvířat. Jen to nesmíme přehnat, ať tu nezůstaneme na této planetě nakonec sami.
Zpátky k delfínovi. Prostě se jen nadechl a zase zmizel. A já si zase vydechl.

Řízení auta v USA aneb jak nemít oplétačky s policií

Zdravím opět ze země za velkou louží a přikládám obrázek večerního Bostonu z městečka Winthorp, který je součástí Bostonské aglomerace. Jak už jsem naznačil, mám půjčené auto, abych nebyl úplně odříznutý od zbytku světa. Ve státě Massachusetts uznávají i české řidičské průkazy a pouze doporučují ale nevyžadují mezinárodní řidičský průkaz.
Předevčírem jsem si vyjel na večerní procházku do Cambridge.
Cestou zpět se za mnou objevilo policejní auto s blikajícími světly, zastavil jsem a policejní auto také. Jak praví cestovní příručky, s policajtama v USA je nejlépe se chovat slušně, dělat vše co řeknou, nedělat prudké pohyby a už vůbec nenadávat. Po chvíli vystoupil jeden policajt a přistoupil k mému okýnku a náš rozhovor vypadal zhruba takto:
"Dobrý den pane"
"Dobrý den"
"Máte zapnuté pouze parkovací světla"
"Jejda, no jo" koukl jsem se na přepínač, který byl otočený jen do půlky na parkovací světla. Vzpomněl jsem si, že jsem dal jen parkovací světla protože jsem ještě chvilku s autem stál na parkovišti. A přepnul jsem je na potkávací.
"Promiňte, to auto mám půjčené."
"Máte řidičský průkaz?"
"Mám" podal jsem mu český řidičák. Chvíli na něj vyděšeně koukal.
"Nemáte mezinárodní řidičák?"
"To bohužel nemám."
"V USA potřebuje mít mezinárodní řidičák. Máte doklady od auta? To auto je půjčeno na vaše jméno?"
"Ano, tady jsou doklady." Podal jsem mu doklady, zmizel s nima ke svému autu a chvíli se s někým domlouval přes vysílačku. Polil mne studený pot. Druhý den v USA a hned mám oplétačky s policajtama.
Za chvilku se vrátil. "Vaše doklady jsou v pořádku. Hezký večer."
Docela jsem si oddechl a jel jsem dál do hotelu. Jak mne upozorňovali kolegové. Drobné přestupky řeší policajti s řidičema pouze domluvou. Za překročení rychlosti zhruba o víc jak 10 mph (15 km/h) zvlášť v obci, pak dávají pokuty. Navíc takové přestupky se sčítají a pokud jich je víc jak 5 za rok, tak člověk může o řidičák přijít. Pokud jede člověk velmi rychle o více jak 20 mph, zvlášt v obci, tak to už policajti žádnou pokutu nedávají, ani se s řidičem moc nebaví. Zjistí si jen totožnost a druhý den přijde řidiči předvolání k soudu, který rozhodne, jestli pošle za hrubý přestupek i do vězení, sebere řidičák, nebo zaplatí jen vysokou pokutu.
Nejen proto jezdí většina lidí v poklidu i když jsou tady zácpy na dením pořádku. Pokud jsem jel v obci jen oněch povolených 20 mph, tak mne nikdo nepředjížděl, i když místní vetšinou překračují rychlost o 5-10 mph podle situace. Dole je výhled na dálnici 128 vedoucí okolo Bostonu, které se taky říká Silicon Valey východního pobřeží.

Časový posun aneb kterak se ve 4 hodiny ráno probouzeti aniž stařeckou nespavostí trpěti

Stát Massachusetts se nachází v časovém pásmu UTC-5, Česká republika je v časovém pásmu UTC+1. Letadlo odlétávající z Paříže v 16 hodin středoevropského času letí dohromady 8 hodin a přistane v 18 hodin východoamerického času v Bostonu. V zimě je takový let o to krásnější, že během něho velmi pomalu a dlouho zapadá slunce.

Po přístání jsem si tedy samozřejmě přeřídil hodinky o 6 hodin zpátky. Nicméně člověk má v sobě i vnitřní biologické hodiny. Ty zhruba rozhodují, kdy se chce člověku opravdu spát a kdy člověk vstává. Přeřídit tyto hodiny je poněkud obtížnější.

Na rady kolegů tedy nechodím spát dříve jak o půlnoci místního času, abych se sám donutil probudit až v rozumnou ranní hodinu. Přesto jsem dnes vstal už ve 4 hodiny ráno (10:00 evropského) a už jsem nedokázal usnout. Ranní procházka po okolí a hurá do práce. Na fotce v popředí hotel v pozadí budova kde sídlí i naše firma (malá budka u silnice je autobusová zastávka).

V kanceláři ale nejsem sám. Předběhl mne náš americký účetní, který je už v důchodu a ve 4 hodiny se probudil také, ale narozdíl ode mne to bylo pro něj v obvyklou dobu.

9 hodin v práci se dá vcelku vydržet. Krize přichází ve 4 hodiny odpoledne, kdy se mi začíná chtít neuveřitelně spát. Trocha pohybu, teplá káva a studená voda pomáhají, takže se rozhoduju přece jenom zajet si večer do centra Bostonu a trochu se ještě projít.

Uvidím kolik toho naspím dnes.

Boston - Burlington 2

Cesta do Bostonu s přestupem v Paříži se vydařila. Z Paříže do Bostonu jsem navíc seděl s jedním Čechem o rok mladším, který tam jel za přítelkyní. Prý studuje v Ostravě angličtinu a ekonomii. Řeč nestála a během letu jsme vypili každý z nás všeho všudy 4 dcl vína, 2 dcl pravého šampaňského a protože jsme byli turistická třída, tak nám letušky další víno a šampaňské jednoduše schovaly.
V Bostonu jsme šli už každý vlastní cestou, já si půjčil auto se satelitním navigátorem. A rozjel se směrem k Burlingtonu. Navigátor je bohužel v tunelech nepřesný, navíc jsem se nechal takto navigovat jen pomocí přístroje poprvé. Takže hned první odbočku jsem vyjel dříve a místo do Burlingtonu jsem se najednou ocitl na dálnici do New Yorku. Chvilku jsme se navzájem přesvědčovali kudyma pojedeme, ještě několikrát jsem špatně odbočil, než jsem narazil už na tu správnou trasu. Bydlím nakonec v hotelu Summerfield Suites v prvotřídním apartmá s kuchyní a obývákem, ložnící a s koupelnou.