Co vlastně dělá firma, kde pracuju

Těžko říct... Málokdo vůbec chápe všechny souvislosti a účel našich produktů. Zjednodušeně řečeno vyrábíme a prodáváme produkt, který umožňuje aby si různé cizí programy "povídali" mezi sebou bez nebo s minimální účastí člověka. Pak jiný produkt, který udržuje seznam takovýchto "povídacích" programů. Pak máme ještě novou generaci produktů, které z tohoto seznamu "povídacích" programů utvářejí složitější struktury, které se hodí např. pro mapování obchodních procesů našich zákazníků. Na obrázku jsem zleva, uprostřed kolega Standa a vpravo Mark, ředitel podpory v Americe. Původně firma začala jako čistě česká, pak do nás investoval americký investor, rozšířili jsme prodej a služby do Ameriky, nedávno nás koupila izraelská firma. Více na www.systinet.com

Prudential center

Top of the hub - vrchol centra.
Tak se jmenuje restaurace ale i vyhlídka z mrakodrapu Prudential center v srdci Bostonu. Na obrázku (z galerie www.pbase.com/xue2004)je to ten mrakodrap s výrazně svítícími horními patry a s dlouhou špicí. Do 52 patra jezdí rychlovýtah. Při cestě nahoru i dolů člověku zalehnou uši. Restaurace je tam extrémně drahá, ale člověk si může sednout k baru a dát si drink, jehož cena není výrazně vyšší než v podobných podnicích jinde. Restaurace je plná a u baru pár posledních míst. Živá jazzová hudba doplňuje atmosféru velmi příjemného večera a to vše je umocněno nádherným výhledem na noční Boston. Venku je docela větrno, auto jsem nechal na druhém břehu řeky Charles River v Cambridge a šel jsem asi 3 km pěšky. Což mi ale vyhovuje, protože cestou zpět potřebuju rozchodit ten koktejl, abych se mohl odvézt ještě autem do hotelu.

Provincetown, Highlandský maják

Provincetown - doslovný překlad = provinční město. Je nejvýchodnější městečko na mysu Cape Cod. První osadníci se zde sice neusadili natrvalo, ale pokračovali dál do míst více chráněných zálivem. Ale i zde postupem času vyrostlo rybářské městečko obývané v minulosti převážně kolonisty původem z Azor a Portugalska.

Dnes toto městečko má pověst 'gay friendly', jsou zde více tolerantní k homosexuální menšině. Ti se tu neskrývají před veřejností, ba naopak, občas jsem zahlédl párek mladých chlápků držící se za ruce. Jedna ulička v centru 'Commercial stree' si zachovává stále starobylý ráz. Útulné malé kavárničky ale i obchůdky s uměním, či starožitnostmi lákají návštěvníky k zastavení či nějaké té útratě.


Před odjezdem se zastavuji ještě u Highlandského majáku na atlantickém pobřeží. Nedaleko od něj je nebezpečný prudký sráz asi 30 metrů až k úrovni oceánu. Na obzoru je vidět mizející, pravděpodobně obchodní loď.

Atlantické pobřeží

Východní břehy Ameriky omílá Atlantický oceán. Jihovýchodně od Bostonu se táhne hluboko do oceánu úzký pruh pevniny - Cape Cod - který získal r. 1960 status národní pobřežní rezervace.

Dostal jsem se až úplně na nejvýchodnější cíp tohoto mysu, kde je pobřeží tvořeno písečnými dunami a nádhernými plážemi, v létě plně obsazenými. Vydal jsem se na velkou procházku z pobřeží zálivu Cape Cod kolem nejvýchodnějšího majáku až na již ničím nechráněné atlantické pobřeží. Přílivy a odlivy zde v písku stále tvoří různá jezírka a koryta, které jsem musel buď obcházet nebo různě přebrodit. Občas jsou tu vidět cedule varující před razancí přílivu. Kdo se rád uvelebí někde dál od lidí a zdánlivě dál od břehu, a třeba si zchrupne, může být překvapen až mu voda náhle poteče všude kolem a tam kam nechce.

Za majákem je už slyšet nápadně silnější hukot příboje než byl na břehu odkud jsem přišel. Zde pobřeží nic nechrání před volným oceánem.
Po chvíli jsem zahlédl něco zvláštního. Asi metrový kužel malých mořských kapiček, jak pomalu klesá na hladinu. Za pár minut jsem viděl i toho, kdo to asi způsobil. 40 metrů od břehu se za chvilku opět vynořil a nadechl delfín. Nefotil jsem. Stál jsem tam prostě jak omámený, jen se díval. Živého delfína jsem viděl např. v delfináriu nebo v zoo. Ale volně žijícího doposud ne.

Je to neuvěřitelný zážitek vidět volně jednoho z tvorů planety, který je nejlépe přizpůsoben svému životnímu prostředí. To my lidé jsme pro většinu životního prostředí na zemi vlastně nepřizpůsobeni. Ale zase jsme se naučili prostředí přizpůsobovat našim potřebám a mnohdy na úkor jiných zvířat. Jen to nesmíme přehnat, ať tu nezůstaneme na této planetě nakonec sami.
Zpátky k delfínovi. Prostě se jen nadechl a zase zmizel. A já si zase vydechl.

Řízení auta v USA aneb jak nemít oplétačky s policií

Zdravím opět ze země za velkou louží a přikládám obrázek večerního Bostonu z městečka Winthorp, který je součástí Bostonské aglomerace. Jak už jsem naznačil, mám půjčené auto, abych nebyl úplně odříznutý od zbytku světa. Ve státě Massachusetts uznávají i české řidičské průkazy a pouze doporučují ale nevyžadují mezinárodní řidičský průkaz.
Předevčírem jsem si vyjel na večerní procházku do Cambridge.
Cestou zpět se za mnou objevilo policejní auto s blikajícími světly, zastavil jsem a policejní auto také. Jak praví cestovní příručky, s policajtama v USA je nejlépe se chovat slušně, dělat vše co řeknou, nedělat prudké pohyby a už vůbec nenadávat. Po chvíli vystoupil jeden policajt a přistoupil k mému okýnku a náš rozhovor vypadal zhruba takto:
"Dobrý den pane"
"Dobrý den"
"Máte zapnuté pouze parkovací světla"
"Jejda, no jo" koukl jsem se na přepínač, který byl otočený jen do půlky na parkovací světla. Vzpomněl jsem si, že jsem dal jen parkovací světla protože jsem ještě chvilku s autem stál na parkovišti. A přepnul jsem je na potkávací.
"Promiňte, to auto mám půjčené."
"Máte řidičský průkaz?"
"Mám" podal jsem mu český řidičák. Chvíli na něj vyděšeně koukal.
"Nemáte mezinárodní řidičák?"
"To bohužel nemám."
"V USA potřebuje mít mezinárodní řidičák. Máte doklady od auta? To auto je půjčeno na vaše jméno?"
"Ano, tady jsou doklady." Podal jsem mu doklady, zmizel s nima ke svému autu a chvíli se s někým domlouval přes vysílačku. Polil mne studený pot. Druhý den v USA a hned mám oplétačky s policajtama.
Za chvilku se vrátil. "Vaše doklady jsou v pořádku. Hezký večer."
Docela jsem si oddechl a jel jsem dál do hotelu. Jak mne upozorňovali kolegové. Drobné přestupky řeší policajti s řidičema pouze domluvou. Za překročení rychlosti zhruba o víc jak 10 mph (15 km/h) zvlášť v obci, pak dávají pokuty. Navíc takové přestupky se sčítají a pokud jich je víc jak 5 za rok, tak člověk může o řidičák přijít. Pokud jede člověk velmi rychle o více jak 20 mph, zvlášt v obci, tak to už policajti žádnou pokutu nedávají, ani se s řidičem moc nebaví. Zjistí si jen totožnost a druhý den přijde řidiči předvolání k soudu, který rozhodne, jestli pošle za hrubý přestupek i do vězení, sebere řidičák, nebo zaplatí jen vysokou pokutu.
Nejen proto jezdí většina lidí v poklidu i když jsou tady zácpy na dením pořádku. Pokud jsem jel v obci jen oněch povolených 20 mph, tak mne nikdo nepředjížděl, i když místní vetšinou překračují rychlost o 5-10 mph podle situace. Dole je výhled na dálnici 128 vedoucí okolo Bostonu, které se taky říká Silicon Valey východního pobřeží.

Časový posun aneb kterak se ve 4 hodiny ráno probouzeti aniž stařeckou nespavostí trpěti

Stát Massachusetts se nachází v časovém pásmu UTC-5, Česká republika je v časovém pásmu UTC+1. Letadlo odlétávající z Paříže v 16 hodin středoevropského času letí dohromady 8 hodin a přistane v 18 hodin východoamerického času v Bostonu. V zimě je takový let o to krásnější, že během něho velmi pomalu a dlouho zapadá slunce.

Po přístání jsem si tedy samozřejmě přeřídil hodinky o 6 hodin zpátky. Nicméně člověk má v sobě i vnitřní biologické hodiny. Ty zhruba rozhodují, kdy se chce člověku opravdu spát a kdy člověk vstává. Přeřídit tyto hodiny je poněkud obtížnější.

Na rady kolegů tedy nechodím spát dříve jak o půlnoci místního času, abych se sám donutil probudit až v rozumnou ranní hodinu. Přesto jsem dnes vstal už ve 4 hodiny ráno (10:00 evropského) a už jsem nedokázal usnout. Ranní procházka po okolí a hurá do práce. Na fotce v popředí hotel v pozadí budova kde sídlí i naše firma (malá budka u silnice je autobusová zastávka).

V kanceláři ale nejsem sám. Předběhl mne náš americký účetní, který je už v důchodu a ve 4 hodiny se probudil také, ale narozdíl ode mne to bylo pro něj v obvyklou dobu.

9 hodin v práci se dá vcelku vydržet. Krize přichází ve 4 hodiny odpoledne, kdy se mi začíná chtít neuveřitelně spát. Trocha pohybu, teplá káva a studená voda pomáhají, takže se rozhoduju přece jenom zajet si večer do centra Bostonu a trochu se ještě projít.

Uvidím kolik toho naspím dnes.

Boston - Burlington 2

Cesta do Bostonu s přestupem v Paříži se vydařila. Z Paříže do Bostonu jsem navíc seděl s jedním Čechem o rok mladším, který tam jel za přítelkyní. Prý studuje v Ostravě angličtinu a ekonomii. Řeč nestála a během letu jsme vypili každý z nás všeho všudy 4 dcl vína, 2 dcl pravého šampaňského a protože jsme byli turistická třída, tak nám letušky další víno a šampaňské jednoduše schovaly.
V Bostonu jsme šli už každý vlastní cestou, já si půjčil auto se satelitním navigátorem. A rozjel se směrem k Burlingtonu. Navigátor je bohužel v tunelech nepřesný, navíc jsem se nechal takto navigovat jen pomocí přístroje poprvé. Takže hned první odbočku jsem vyjel dříve a místo do Burlingtonu jsem se najednou ocitl na dálnici do New Yorku. Chvilku jsme se navzájem přesvědčovali kudyma pojedeme, ještě několikrát jsem špatně odbočil, než jsem narazil už na tu správnou trasu. Bydlím nakonec v hotelu Summerfield Suites v prvotřídním apartmá s kuchyní a obývákem, ložnící a s koupelnou.