Turecko - Kapadokie 3 aneb jak jsme vylezli na skálu a učili se turecky

Městečko Ortohisar je jedním z měst v Kappadokii, kterému dominuje několik skal uprostřed, kolem nichž vyrostli už ve starověku lidské osídlení. V nepříznivých dobách se lidé schovávali do skály, kde jsou vytesány úkryty. Na jednom z náměstí nechybí socha Mustafy Kemala alias Atatürka (otec Turků). Ze skály je nádherný výhled po okolí. Krom nás turistů jsme na skále potkali ještě několik místních párů, kteří si zde pravděpodobně domlouvali schůzky a trochu odděleni od ruchu městečka si taky užívali rozhledů po okolí.

Naučili jsme se několik tureckých frází a některé jsme i odposlouchali. Například, když nějaký Turek odcházel z obchodu, tak jsme zaslechli "güle güle". V domnění, že jde o obdobu našeho "nashledanou", tak jsme tuto frázi začali používat. Turečtí obchodníci byli velmi mile překvapeni a velmi se na nás usmívali.



Až v jednom obchodě v Ortohisaru nám obchodník, který trochu uměl anglicky, vysvětlil, že ono "güle güle" znamená spíš "přijďte zas". Používá ho ten, který je místní a odpovídá na loučení někoho jiného. Už jsme pochopili, proč se na nás předtím Turci tak smáli. Ten, který se loučí říká "allahasimarladik" nebo ještě delší složené slovo, které je možná snadno zapamatovatelné pro finy nebo maďary, ale my jsme si vždy vylámali jazyk.

Jak jsem se později dověděl, turečtina patří podle jazykovědců i etnologů do skupiny uralo-altajských jazyků. Tam patří i podskupina ugrofinských jazyků - maďarština, finština, ale i např. korejština a japonština.

Turecko - Kappadokie 2 aneb kterak organizovaně cestovati

I když cestování po vlastní ose jen s mapou a průvodcem má své kouzlo, využili jsme v Göreme nabídky místní cestovní kanceláře Yama Tour a vydali se na jednodenní okruh zajímavými místy tohoto kraje.
Majitelé panzyonu, kde jsme bydleli, kamarádí s touto cestovkou a krom celodenního výletu nám nabízeli kulturní večer s večeří a s vířícím dervišem (tanečník dělá asi čtvrt hodiny piruety aniž by z toho pozvracel nebo se mu motala hlava). Nebo let balónem při východu slunce. Nicméně jsme zvolili celodenní výlet a slevili nám z 50 na 40 YTL na osobu (asi 800 Kč).

Do mikrobusu se spolu s námi vtlačili další turisté z celého světa, kteří cestovali podobně jako my. Mladý pár australanů, mladý pár američanů, my z Česka, a aby byl vzorek turistů reprezentativní, ještě pět Japonců. Zastoupeny 4 kontinenty :-)
V rámci výletu jsme poobědvali v kaňonu Ihlara, kde se podobných a větších skupinek turistů sešlo poměrně značné množství. Pivo - pravé plzeňské z Efesu - teklo proudem. Mimojiné se toto pivo umístilo v roce 1996 na třetím místě ve světové soutěži piva v kategorii plzeňských - evropského typu. www.beertown.org
Krom oběda v kaňonu jsme navštívili ještě další zajímavá místa včetně podzemního města, zbytku byzantského kláštera v Selime a porcelánky v Avanosu.

Prováděl nás turecký průvodce. Celkem slušně mluvil anglicky. Z česka znal některé fotbalisty a dokonce česku fandil při mistrovství Evropy. Projevil jsem se jako fotbalový analfabet a nemohl kontrovat nějakými fotbalisty z Turecka. Na hokej se nechytal. Ten se v těchto jižních státech moc nehraje. V porcelánce se k nám dokonce připojil jiný Turek, který si odvedl Japonce stranou a spustil na ně jejich mateřštinou.

Turecko - Kappadokie

Kappadokie so rozkládá ve vnitrozemí Turecka obklopena dnes vyhaslými sopkami. Tato pozoruhodná krajina byla a stále je formována erozí sopečných usazenin a zárověň lidskou činností. Lidé zde žijí souvisle již několik tisíc let, sopečné usazeniny jsou velmi úrodné. Ve skalách, ale i v zemi jsou vytesány pradávné příbytky a labyrinty úkrytů. Na obrázku je vidět blízké město Göreme, kde jsme také bydleli. Na obzoru se tyčí jeden z vyhaslých vulkánů, ještě pokrytý sněhem.

Kappadokie a její podzemní města vznikala už asi 2000 let před naším letopočtem, kdy zde žili Chetité. V 1. tisíciletí našeho letopočtu patřila pod nadvládu Římské říše a později Byzantské říše. Probíhaly tudy důležité obchodní cesty mezi východem a západem. V dobách vpádu cizích nájezdníků se místní obyvatelé schovávali ve skalách a v podzemí, kde mohli přežít i několik měsíců. Na stěnách některých příbytků lze dodnes nalézt i původní malby. Některé znázorňují chetitské motivy, jiné pozdější pocházející z dob raného křesťanství. Podle jedné z teorií mohla být tato, či podobná krajina a události v ní z období raného křesťanství inspirací pro autora poslední knihy Nového Zákona - Zjevení sv. Jana.

Podzemní města byla v dobách vpádů jako ukrýty používána až několikrát za život jedné generace. Podívali jsme se do veřejnosti zpřístupněného podzemního města ve vesnici Derinkuyu. V prvních dvou podzemních patrech byly kdysi pravděpodobně stáje pro zvířata, v hlubších patrech pak obytné místnosti, kostel, skladiště, společenské sály, studny. Patra jsou prošpikována ventilačními šachtami a přístupové cesty mezi patry se i dnes mohou uzavřít obrovitými kruhovými balvany zasunutými ve stěnách.

Turecko - cestování

Cestování po Turecku veřejnou dopravou je poměrně snadné. Konkurence autobusových společností a i velké využívání autobusů místními lidmi drží přijatelné ceny a kvalitu na vysoké úrovni.
Po příletu do Istanbulu jsme byli vybaveni pouze průvodcem a bez znalosti jakéhokoliv jízdního řádu jsme se spolehli jen na štěstí a doporučení přátel, kteří už v Turecku byli. O půlnoci ještě jezdilo metro, takže jsme se snadno dostali z letiště až na otogar (autobusové nádraží). Tam už stálo několik agentů autobusových společností a než jsme se stačili rozhlédnout, už jsme byli nasměrováni k zastávce jedné z nich, kde za půl hodiny odjížděl autobus do Ankary, kde přestoupíme na jiný do Göreme. Jízdenky se většinou neprodávají v autobuse, ale na otogaru. Tam má každá společnost buď vlastní čekárnu, nebo všechny sdílí společnou velkou čekárnu.
Jízdenka na dálkové autobusy se vydává samozřejmě pouze s místenkou a Turci rozlišují na místenkách muže a ženy. Platí pravidlo, že cizí muž nedostane místo vedle cizí ženy.
Všechny dálkové autobusy jsou na naše poměry luxusní, klimatizované. V každém autobuse je kromě řidiče aspoň jeden steward nebo stewardka a během jízdy se podává čaj, káva, voda a něco malého k zakousnutí, vše už je v ceně jízdného. Takové kvalitě služeb se u nás stěží vyrovná jen pár přepravních společností, snad jen žluté autobusy StudentAgency.
Také bylo vidět, že i nočními autobusy cestovalo několik žen, buď sami, nebo s malým dítětem. I to je známkou, že takové cestování je v této zemi bezpečné a nás příjemně překvapilo. Jízda z Istanbulu do 400 km vzdálené Ankary trvá zhruba 6 hodin a stojí v přepočtu necelých 500 Kč na osobu.
Ráno v Ankaře jsme dojeli snad na největší několikapatrový otogar v této zemi. Odtud vyjíždí autobusy do vzdálenějších končin Turecka a okolních zemí. Zakoupili jsme se jízdenku tentokrát u jiné společnosti až do srdce Kapadokie - vesničky Göreme. Kam jsme dojeli v poledne a měli dost času zajistit si ubytování v nějakém místním pansyonu nebo hotelu.

Zatmění slunce - Turecko

29. března 2006 proběhlo zatmění Slunce. Pás úplného zatmění probíhal i Tureckem a městem Antalya, kde jsme se tu dobu právě zdržovali. Fáze částečného zatmění probíhala něco přes hodinu. Měsíční kotouč postupně zakrýval zářící sluneční, až se postupně úplně setmělo a na 3 minuty bylo úplné zatmění. Oči se postupně přizpůsobovali tmě, takže bylo vlastně jen takové příšěří. Na tmavě modré obloze bylo možno zahlédnout kromě tmavého černého kola měsíce a zářícího bílého oblouku sluneční koróny i Venuši na západní straně. Snímky jsem pořídil první minutu zatmění s různou expozicí, další dvě minuty jsem se už jen kochal.

Technické informace:
Pořízeno 29.3.2006 UTC=10:53, přístroj Canon Powershot A80 4.0MPixel, f=16.2 mm, optický zoom 3x, expozice postupně 1/250, 1/50, 1/10, 1/2 s,
(dva malé falešné pixely - pravděpodobně vada CCD červený vlevo dole, modrý vlevo nahoře)