Atlantické pobřeží

Východní břehy Ameriky omílá Atlantický oceán. Jihovýchodně od Bostonu se táhne hluboko do oceánu úzký pruh pevniny - Cape Cod - který získal r. 1960 status národní pobřežní rezervace.

Dostal jsem se až úplně na nejvýchodnější cíp tohoto mysu, kde je pobřeží tvořeno písečnými dunami a nádhernými plážemi, v létě plně obsazenými. Vydal jsem se na velkou procházku z pobřeží zálivu Cape Cod kolem nejvýchodnějšího majáku až na již ničím nechráněné atlantické pobřeží. Přílivy a odlivy zde v písku stále tvoří různá jezírka a koryta, které jsem musel buď obcházet nebo různě přebrodit. Občas jsou tu vidět cedule varující před razancí přílivu. Kdo se rád uvelebí někde dál od lidí a zdánlivě dál od břehu, a třeba si zchrupne, může být překvapen až mu voda náhle poteče všude kolem a tam kam nechce.

Za majákem je už slyšet nápadně silnější hukot příboje než byl na břehu odkud jsem přišel. Zde pobřeží nic nechrání před volným oceánem.
Po chvíli jsem zahlédl něco zvláštního. Asi metrový kužel malých mořských kapiček, jak pomalu klesá na hladinu. Za pár minut jsem viděl i toho, kdo to asi způsobil. 40 metrů od břehu se za chvilku opět vynořil a nadechl delfín. Nefotil jsem. Stál jsem tam prostě jak omámený, jen se díval. Živého delfína jsem viděl např. v delfináriu nebo v zoo. Ale volně žijícího doposud ne.

Je to neuvěřitelný zážitek vidět volně jednoho z tvorů planety, který je nejlépe přizpůsoben svému životnímu prostředí. To my lidé jsme pro většinu životního prostředí na zemi vlastně nepřizpůsobeni. Ale zase jsme se naučili prostředí přizpůsobovat našim potřebám a mnohdy na úkor jiných zvířat. Jen to nesmíme přehnat, ať tu nezůstaneme na této planetě nakonec sami.
Zpátky k delfínovi. Prostě se jen nadechl a zase zmizel. A já si zase vydechl.