Turecko - cestování

Cestování po Turecku veřejnou dopravou je poměrně snadné. Konkurence autobusových společností a i velké využívání autobusů místními lidmi drží přijatelné ceny a kvalitu na vysoké úrovni.
Po příletu do Istanbulu jsme byli vybaveni pouze průvodcem a bez znalosti jakéhokoliv jízdního řádu jsme se spolehli jen na štěstí a doporučení přátel, kteří už v Turecku byli. O půlnoci ještě jezdilo metro, takže jsme se snadno dostali z letiště až na otogar (autobusové nádraží). Tam už stálo několik agentů autobusových společností a než jsme se stačili rozhlédnout, už jsme byli nasměrováni k zastávce jedné z nich, kde za půl hodiny odjížděl autobus do Ankary, kde přestoupíme na jiný do Göreme. Jízdenky se většinou neprodávají v autobuse, ale na otogaru. Tam má každá společnost buď vlastní čekárnu, nebo všechny sdílí společnou velkou čekárnu.
Jízdenka na dálkové autobusy se vydává samozřejmě pouze s místenkou a Turci rozlišují na místenkách muže a ženy. Platí pravidlo, že cizí muž nedostane místo vedle cizí ženy.
Všechny dálkové autobusy jsou na naše poměry luxusní, klimatizované. V každém autobuse je kromě řidiče aspoň jeden steward nebo stewardka a během jízdy se podává čaj, káva, voda a něco malého k zakousnutí, vše už je v ceně jízdného. Takové kvalitě služeb se u nás stěží vyrovná jen pár přepravních společností, snad jen žluté autobusy StudentAgency.
Také bylo vidět, že i nočními autobusy cestovalo několik žen, buď sami, nebo s malým dítětem. I to je známkou, že takové cestování je v této zemi bezpečné a nás příjemně překvapilo. Jízda z Istanbulu do 400 km vzdálené Ankary trvá zhruba 6 hodin a stojí v přepočtu necelých 500 Kč na osobu.
Ráno v Ankaře jsme dojeli snad na největší několikapatrový otogar v této zemi. Odtud vyjíždí autobusy do vzdálenějších končin Turecka a okolních zemí. Zakoupili jsme se jízdenku tentokrát u jiné společnosti až do srdce Kapadokie - vesničky Göreme. Kam jsme dojeli v poledne a měli dost času zajistit si ubytování v nějakém místním pansyonu nebo hotelu.

Zatmění slunce - Turecko

29. března 2006 proběhlo zatmění Slunce. Pás úplného zatmění probíhal i Tureckem a městem Antalya, kde jsme se tu dobu právě zdržovali. Fáze částečného zatmění probíhala něco přes hodinu. Měsíční kotouč postupně zakrýval zářící sluneční, až se postupně úplně setmělo a na 3 minuty bylo úplné zatmění. Oči se postupně přizpůsobovali tmě, takže bylo vlastně jen takové příšěří. Na tmavě modré obloze bylo možno zahlédnout kromě tmavého černého kola měsíce a zářícího bílého oblouku sluneční koróny i Venuši na západní straně. Snímky jsem pořídil první minutu zatmění s různou expozicí, další dvě minuty jsem se už jen kochal.

Technické informace:
Pořízeno 29.3.2006 UTC=10:53, přístroj Canon Powershot A80 4.0MPixel, f=16.2 mm, optický zoom 3x, expozice postupně 1/250, 1/50, 1/10, 1/2 s,
(dva malé falešné pixely - pravděpodobně vada CCD červený vlevo dole, modrý vlevo nahoře)

Co vlastně dělá firma, kde pracuju

Těžko říct... Málokdo vůbec chápe všechny souvislosti a účel našich produktů. Zjednodušeně řečeno vyrábíme a prodáváme produkt, který umožňuje aby si různé cizí programy "povídali" mezi sebou bez nebo s minimální účastí člověka. Pak jiný produkt, který udržuje seznam takovýchto "povídacích" programů. Pak máme ještě novou generaci produktů, které z tohoto seznamu "povídacích" programů utvářejí složitější struktury, které se hodí např. pro mapování obchodních procesů našich zákazníků. Na obrázku jsem zleva, uprostřed kolega Standa a vpravo Mark, ředitel podpory v Americe. Původně firma začala jako čistě česká, pak do nás investoval americký investor, rozšířili jsme prodej a služby do Ameriky, nedávno nás koupila izraelská firma. Více na www.systinet.com

Prudential center

Top of the hub - vrchol centra.
Tak se jmenuje restaurace ale i vyhlídka z mrakodrapu Prudential center v srdci Bostonu. Na obrázku (z galerie www.pbase.com/xue2004)je to ten mrakodrap s výrazně svítícími horními patry a s dlouhou špicí. Do 52 patra jezdí rychlovýtah. Při cestě nahoru i dolů člověku zalehnou uši. Restaurace je tam extrémně drahá, ale člověk si může sednout k baru a dát si drink, jehož cena není výrazně vyšší než v podobných podnicích jinde. Restaurace je plná a u baru pár posledních míst. Živá jazzová hudba doplňuje atmosféru velmi příjemného večera a to vše je umocněno nádherným výhledem na noční Boston. Venku je docela větrno, auto jsem nechal na druhém břehu řeky Charles River v Cambridge a šel jsem asi 3 km pěšky. Což mi ale vyhovuje, protože cestou zpět potřebuju rozchodit ten koktejl, abych se mohl odvézt ještě autem do hotelu.

Provincetown, Highlandský maják

Provincetown - doslovný překlad = provinční město. Je nejvýchodnější městečko na mysu Cape Cod. První osadníci se zde sice neusadili natrvalo, ale pokračovali dál do míst více chráněných zálivem. Ale i zde postupem času vyrostlo rybářské městečko obývané v minulosti převážně kolonisty původem z Azor a Portugalska.

Dnes toto městečko má pověst 'gay friendly', jsou zde více tolerantní k homosexuální menšině. Ti se tu neskrývají před veřejností, ba naopak, občas jsem zahlédl párek mladých chlápků držící se za ruce. Jedna ulička v centru 'Commercial stree' si zachovává stále starobylý ráz. Útulné malé kavárničky ale i obchůdky s uměním, či starožitnostmi lákají návštěvníky k zastavení či nějaké té útratě.


Před odjezdem se zastavuji ještě u Highlandského majáku na atlantickém pobřeží. Nedaleko od něj je nebezpečný prudký sráz asi 30 metrů až k úrovni oceánu. Na obzoru je vidět mizející, pravděpodobně obchodní loď.

Atlantické pobřeží

Východní břehy Ameriky omílá Atlantický oceán. Jihovýchodně od Bostonu se táhne hluboko do oceánu úzký pruh pevniny - Cape Cod - který získal r. 1960 status národní pobřežní rezervace.

Dostal jsem se až úplně na nejvýchodnější cíp tohoto mysu, kde je pobřeží tvořeno písečnými dunami a nádhernými plážemi, v létě plně obsazenými. Vydal jsem se na velkou procházku z pobřeží zálivu Cape Cod kolem nejvýchodnějšího majáku až na již ničím nechráněné atlantické pobřeží. Přílivy a odlivy zde v písku stále tvoří různá jezírka a koryta, které jsem musel buď obcházet nebo různě přebrodit. Občas jsou tu vidět cedule varující před razancí přílivu. Kdo se rád uvelebí někde dál od lidí a zdánlivě dál od břehu, a třeba si zchrupne, může být překvapen až mu voda náhle poteče všude kolem a tam kam nechce.

Za majákem je už slyšet nápadně silnější hukot příboje než byl na břehu odkud jsem přišel. Zde pobřeží nic nechrání před volným oceánem.
Po chvíli jsem zahlédl něco zvláštního. Asi metrový kužel malých mořských kapiček, jak pomalu klesá na hladinu. Za pár minut jsem viděl i toho, kdo to asi způsobil. 40 metrů od břehu se za chvilku opět vynořil a nadechl delfín. Nefotil jsem. Stál jsem tam prostě jak omámený, jen se díval. Živého delfína jsem viděl např. v delfináriu nebo v zoo. Ale volně žijícího doposud ne.

Je to neuvěřitelný zážitek vidět volně jednoho z tvorů planety, který je nejlépe přizpůsoben svému životnímu prostředí. To my lidé jsme pro většinu životního prostředí na zemi vlastně nepřizpůsobeni. Ale zase jsme se naučili prostředí přizpůsobovat našim potřebám a mnohdy na úkor jiných zvířat. Jen to nesmíme přehnat, ať tu nezůstaneme na této planetě nakonec sami.
Zpátky k delfínovi. Prostě se jen nadechl a zase zmizel. A já si zase vydechl.

Řízení auta v USA aneb jak nemít oplétačky s policií

Zdravím opět ze země za velkou louží a přikládám obrázek večerního Bostonu z městečka Winthorp, který je součástí Bostonské aglomerace. Jak už jsem naznačil, mám půjčené auto, abych nebyl úplně odříznutý od zbytku světa. Ve státě Massachusetts uznávají i české řidičské průkazy a pouze doporučují ale nevyžadují mezinárodní řidičský průkaz.
Předevčírem jsem si vyjel na večerní procházku do Cambridge.
Cestou zpět se za mnou objevilo policejní auto s blikajícími světly, zastavil jsem a policejní auto také. Jak praví cestovní příručky, s policajtama v USA je nejlépe se chovat slušně, dělat vše co řeknou, nedělat prudké pohyby a už vůbec nenadávat. Po chvíli vystoupil jeden policajt a přistoupil k mému okýnku a náš rozhovor vypadal zhruba takto:
"Dobrý den pane"
"Dobrý den"
"Máte zapnuté pouze parkovací světla"
"Jejda, no jo" koukl jsem se na přepínač, který byl otočený jen do půlky na parkovací světla. Vzpomněl jsem si, že jsem dal jen parkovací světla protože jsem ještě chvilku s autem stál na parkovišti. A přepnul jsem je na potkávací.
"Promiňte, to auto mám půjčené."
"Máte řidičský průkaz?"
"Mám" podal jsem mu český řidičák. Chvíli na něj vyděšeně koukal.
"Nemáte mezinárodní řidičák?"
"To bohužel nemám."
"V USA potřebuje mít mezinárodní řidičák. Máte doklady od auta? To auto je půjčeno na vaše jméno?"
"Ano, tady jsou doklady." Podal jsem mu doklady, zmizel s nima ke svému autu a chvíli se s někým domlouval přes vysílačku. Polil mne studený pot. Druhý den v USA a hned mám oplétačky s policajtama.
Za chvilku se vrátil. "Vaše doklady jsou v pořádku. Hezký večer."
Docela jsem si oddechl a jel jsem dál do hotelu. Jak mne upozorňovali kolegové. Drobné přestupky řeší policajti s řidičema pouze domluvou. Za překročení rychlosti zhruba o víc jak 10 mph (15 km/h) zvlášť v obci, pak dávají pokuty. Navíc takové přestupky se sčítají a pokud jich je víc jak 5 za rok, tak člověk může o řidičák přijít. Pokud jede člověk velmi rychle o více jak 20 mph, zvlášt v obci, tak to už policajti žádnou pokutu nedávají, ani se s řidičem moc nebaví. Zjistí si jen totožnost a druhý den přijde řidiči předvolání k soudu, který rozhodne, jestli pošle za hrubý přestupek i do vězení, sebere řidičák, nebo zaplatí jen vysokou pokutu.
Nejen proto jezdí většina lidí v poklidu i když jsou tady zácpy na dením pořádku. Pokud jsem jel v obci jen oněch povolených 20 mph, tak mne nikdo nepředjížděl, i když místní vetšinou překračují rychlost o 5-10 mph podle situace. Dole je výhled na dálnici 128 vedoucí okolo Bostonu, které se taky říká Silicon Valey východního pobřeží.