Charlotte - pokračování

Město Charlotte má své jméno na počest manželky krále Jiřího III a založeno bylo roku 1768. Co se tady dochovalo nejstaršího, je pár dřevěných domků zhruba sto let starých v komunitě afroameričanů, o které se teď stará afroamerické kulturní centrum. Dá se říct, že je to muzeum na úrovni malých muzeí, s galerií výtvarného umění současných afroameričanů - tj. převážně černé pleti. A jeden domek je zařízen, jak v něm žila kdysi typická černá rodina asi před sto lety.



Obyvatelstvo černé pleti má tady poměrně značné zastoupení. Jel jsem autobusem do nákupního střediska, něco si pořídit, protože v centru města mají obchody pouze ty nejdražší a nejluxusnější zboží. Krom mne a pár holek, které ještě nedosáhli věku, kdy by mohli mít řidičák, tak jelo v autobuse dalších 10 černochů a černošek.

Jinak autobusy jsou samozřejmě klimatizované a uřícený člověk v nich může lehce "zmrznout". Totéž platí o obchodech, úřadech, kancelářích. Opět jsem před některými radši pomalu chladnul několik minut, aby mi pot nepřimrznul ke košili.

Charlotte - Severní Karolina

Charlotte je největší město v Severní Karolině. Žije zde zhruba 650 tisíc obyvatel. Řadí se mezi velká finanční centra. Sídlí zde také ředitelství Bank of Amerika, jedním zákazníkem naší firmy, kvůli kterému mne zde vlastně moje firma vyslala. Nejvetší mrakodrap v Charlotte patří právě této bance.

Bydlím v hotelu blízko centra, kam se dá dojít pěšky. Navíc je zde poměrně rozvinutá veřejná doprava, hlavně autobusy. Kolem centra je spousta parkovišť, kde lidé jedoucí do centra většinou zaparkují a dál se dopraví veřejnou dopravou, která je v samotném centru zdarma. Mimo centrum jízdenka za $1.20.


Počasí se dá snést. Venku je tak 35 stupňů, ale většina obchodů je silně klimatizovaná takže člověk si musí chvilku zvykat na zimu, aby se nenachladil.

Boston - Provincetown

Od 31. července do 4. srpna se celý tým služeb a podpory školil na nové produkty naší firmy. Do Bostonu nás z Čech přijelo asi 7 lidí už v sobotu. Jediný volný den, v neděli, jsme jeli rychlým člunem z bostonského přístavu do ProvinceTownu na CapeCod.



S půjčenými koly za pár dolarů jsme se dostali na různé pláže tohoto poloostrova. Atlantický oceán nebyl překvapivě tak studený, měl neuvěřitelných 20 stupnů, tak se dalo do něj vlézt i během několika minut. Odpolední projížďku cyklistickými cestičkami jsme zakončili v místní restauraci a k večeru zpátky do Bostonu.

Akce becka

Před drahnými léty sázka padla,
že bečka bude a platit bude ten,
kdož studia nedokončil, nebo ten,
kdož sázku vyvolal.

Dál soukají sudičky vlákno osudů našich,
leč studium nás obou se již naplnilo.
Titulem magistr se honosíme
a jest třeba dostát závazků svých.

Mgr. Tomáš Kulhánek vs. Mgr. Jiří Kocich

Pátek 14.7.2006 od 18 hodin. Restaurace Rožmitálka, Koněvova 85, Praha 3.
Spojení:
zastávka Černínova - autobusem 133, 207 z Florence
zastávka Biskupcova - pozor výluka tramvají z Palmovky jezdí autobus X16 a X19

Turecko - noc uprostřed dne

Jedním z hlavních důvodů proč jsme se do Turecka vypravili, bylo zatmění slunce. Probrali jsme plánky, které zveřejnila na svých stránkách NASA a odhady počasí a doporučení na konci března, které na svých stránkách zveřejnil Český hydrometeorologický ústav. V Antalyi mělo úplné zatmění trvat jen 3 minuty. O 75 km na východ v Manavgatu zatmění mělo trvat o 30 sekund déle, ale nakonec jsme zůstali v Antalyi a v poklidu pozorovali tento úkaz na pobřežní promenádě





Částečná fáze trvá několik hodin před úplnou a na pobřežní promenádě se shromáždilo mnoho lidí. Děti ze škol měli celý den volno a tak jich tu taky bylo plno. Někteří z nich, co uměli trochu anglicky, si s náma povídali. Promítal jsem obraz slunce přes dalekohled na bílý papír, takže jsme se nemuseli dívat na slunce přímo přes ochranné brýle.
Během těch dvou hodin se postupně stmívalo. Oči se připůsobili, takže stmívání člověku nepřijde tak razantní, jako je to vidět na snímcích. Obloha stmavla až úplně do tmavomodra, protože bylo jasno, tak jsme viděli na obzoru žhnoucí červánky. Oči se přizpůsobili tmě tak, že se objevila i Venuše.

Turecko - Antalya

Do přímořského letoviska Antalye jsme dojeli nočním autobusem z Göreme. Otogar (autobusové nádraží) je několik kilometrů od historického centra a mikrobusem jsme se nechali dovézt až do centra. Zorientovali jsme se na pěší zóně, která vede do přístaviště a ubytovali jsme se v historické části Kaleici nedaleko Yivli minaretu na obrázku. Za čistý, skromně vybavený dvoulůžkový pokoj s příslušenstvím (sprcha a WC) jsme dali 30 YTL (něco málo pod 600 Kč) za pokoj a noc - stejně jako v Göreme, ale tentokrát bez snídaně. Mohli bychom usmlouvat lepší cenu, ale po celonoční jízdě autobusu jsme na delší smlouvání už neměli náladu.



Antalya se rozkládá na pobřeží Středozemního moře. V její blízkosti se tyčí vysoké pohoří Taurus, kde byl vidět ještě na konci března sníh. Žije zde asi 600 tisíc lidí, ale v létě se prý počet obyvatel rozroste až na 2 milióny. Toto místo je osídleno již několik tisíc let, jako město bylo založeno Řeky asi roku 150 před našim letopočtem. V centru se dochovali některé antické památky - Hadriánova brána, ale i středověké stavby z dob seldžuckých Turků. Dnes se Antalya označuje jako hlavní město turistického Turecka a několik set kilometrů na východ i západ se táhne krásné pobřeží známé jako Turecká riviéra.


Konec března nebyl ideální na koupání v moři. Jediní lidé, kteří do moře vlezli, byli Litevci. Ti doma mají studené Baltické moře a dle jejich slov, teplejší moře si zde nemohli přát. Ale stejně jako my přijeli hlavně kvůli zatmění slunce.

Turecko - Kapadokie 3 aneb jak jsme vylezli na skálu a učili se turecky

Městečko Ortohisar je jedním z měst v Kappadokii, kterému dominuje několik skal uprostřed, kolem nichž vyrostli už ve starověku lidské osídlení. V nepříznivých dobách se lidé schovávali do skály, kde jsou vytesány úkryty. Na jednom z náměstí nechybí socha Mustafy Kemala alias Atatürka (otec Turků). Ze skály je nádherný výhled po okolí. Krom nás turistů jsme na skále potkali ještě několik místních párů, kteří si zde pravděpodobně domlouvali schůzky a trochu odděleni od ruchu městečka si taky užívali rozhledů po okolí.

Naučili jsme se několik tureckých frází a některé jsme i odposlouchali. Například, když nějaký Turek odcházel z obchodu, tak jsme zaslechli "güle güle". V domnění, že jde o obdobu našeho "nashledanou", tak jsme tuto frázi začali používat. Turečtí obchodníci byli velmi mile překvapeni a velmi se na nás usmívali.



Až v jednom obchodě v Ortohisaru nám obchodník, který trochu uměl anglicky, vysvětlil, že ono "güle güle" znamená spíš "přijďte zas". Používá ho ten, který je místní a odpovídá na loučení někoho jiného. Už jsme pochopili, proč se na nás předtím Turci tak smáli. Ten, který se loučí říká "allahasimarladik" nebo ještě delší složené slovo, které je možná snadno zapamatovatelné pro finy nebo maďary, ale my jsme si vždy vylámali jazyk.

Jak jsem se později dověděl, turečtina patří podle jazykovědců i etnologů do skupiny uralo-altajských jazyků. Tam patří i podskupina ugrofinských jazyků - maďarština, finština, ale i např. korejština a japonština.